8. den - drama v Rijece a Záhřebu, půlnoční jízda Vídní

26. 6. (ne) - Máme před sebou poslední den našeho výletu. Čeká nás dopolední přesun do Rijeky, odkud nás zarezervovaný bus má přepravit do Vídně. V klidu vstáváme, posnídáme, uklidíme, zabalíme a jdeme ke "strojům". Loučíme se s paní domácí, která nám ještě udělá památeční společnou fotku z Čižiči. Vyrážíme směr Rijeka - pohodových 42km. Nezbývá nám nic jiného než šlapat po frekventované silnici, a proto musíme být stále ve střehu. Fouká poměrně silný vítr a v jedné pasáži u moře s námi pěkně zamává. Do Rijeky přijíždíme v dostatečném předstihu a vymýšlíme, co s časem do odjezdu. V infocentru padá dotaz na možnosti koupání. Pěkné pláže jsou vzdálené 2,5km. Mrkneme na dopravní terminál, obhlédneme přistav a koupání nakonec vypouštíme, protože od západu je na obloze černo a schyluje se k bouřce. Ta také vzápětí přichází. Stihneme koupit "křoupalíky" a schovat se. Po půl hodině je po dešti a stále celkem dusno a teplota opět 34st. Celsia - stejně jako před bouřkou. Oběd, zmrzlina a jde se na místo odjezdu (ne většího než bývalé autobusové nádraží v Telči). Střídá se zde jeden autobus za druhým, mezitím vším projíždějí taxíky, vládne neskutečný chaos a my vůbec nevíme, co nás vlastně čeká. Konečně přijíždí náš spoj provozovaný společností "Črnja Tour", mířící z Puly do Bratislavy. Okamžitě spěcháme na stanoviště. Pavel se pouští do konverzace s netečnými řidiči, ostatní jsou značně nervozní, protože řidiči nejeví absolutně zájem naložit naše milovaná kolečka. Po odbavení zavazadel ostatních cestujících nám přeci jenom ukazují malý prostor pro naše čtyři kola. Neřeknou již ani popel, jenom zakroutí hlavou na dotaz, zda by se jedno kolo nemohlo dát na kufry do velkého prostoru. Jednoho z řidičů evidentně baví pozorovat naše trápení s rozebíráním a uložením kol. S velkým úsilím se nám daří kola do zavazadlového prostoru doslova nacpat. Rozladěni koukáme ne na kola, ale na haldu součástek. I přesto nás s usednutím na místa pohlcuje obrovská úleva. Kdo by tušil, že jen na chvíli. Po dvou hodinách přijíždíme do Záhřebu. Po vystoupení několika cestujících, prochází uličkou řidič a oznamuje, že ti co jedou do Grazu, Vídně, Bratislavy se musí přesunout na jiné stanoviště, kam přijede další autobus stejné společnosti z Frankfurtu. Tušíme nepříjemnost. Kola dohromady a přesun o kus dál. Na uvedené stanoviště skutečně po chvíli přijíždí avizovaný bus. Hrneme se k zavazadlovému prostoru. Je nám vystavena rázná stopka. Musíte čekat, až všichni nastoupí a uloží si zavazadla, pak uvidíme, zda bude místo pro kola, zní z úst mladého suveréna. Naše vyděšené tváře a Pavlova argumentace, že máme řádně uhrazeno jízdné, nikoho nezajímá. Pět minut před odjezdem přichází mladší z řidičů s oznámením, že by místo bylo, ale je třeba uhradit 30 eur. Dáváme dohromady potřebný obnos, který mizí v kapsičce košile suveréna a kola jsou zcela pohodlně naložena. Jsme naštvaní, ale šťastní zároveň, že vůbec jedeme.

Vídeň 22.50. Příjezd o hodinu a půl později. Kompletujeme kola, zapínáme veškeré dostupné osvětlení a vyrážíme hledat nájezd na cyklostezku do Kornenbergu, kde na nás již čeká Tonda, dobrá duše, která nás má odvézt zpět do vlasti. Bloudíme Vídní i po hlavních tazích, ale potřebnou odbočku nenalézáme. Tohle řešení dnes neklapne. Voláme Tondovi, popisujeme místo, kde čekáme a žádáme o vyzvednutí ve Vídni. Přání je po 40 minutách skutečností. Znovu úleva. Nakládáme kola a v 1.15hod. opouštíme rakouskou metropoli. V autě nám postupně všem padají hlavy. Po čtvrté hodině jsme doma, drobně prší, začíná se rozednívat.

Tohle je opravdový konec našeho dalšího dobrodružství.